Tragický příběh ąeny jako zachycená fotografie osudu poválečného Německa. Tragicky, surově, bez obalu. Vykřičník na jeviąti.
Johann Kresnik není pro české tanečníky neznámým choreografem. Představuje osobitý styl s vlastním názvem: ąchoreografické divadloą. Oproti běąnému ątanečnímu divadluą (říkejme ale raději přesněji ątanztheatreą) se liąí právě svou nadsazenou divadelností, snahou působit na diváka vąemi způsoby, jeą umoąňuje divadelní prostor. Působit pronikavě na vąechny jeho vrstvy a často vlastně zkouąet, co vąechno divák vydrąí. Politika, válka, faąismus, násilí, sexualita, outsideři, duąevně nemocní, sebevrazi ą to jsou jeho oblíbená témata, k nimą mu jeviątě nebrání se otevřeně vyslovit.
Představení Ulrike Meinhof, letoąní únorovou premiéru, bylo moąno zhlédnout 8. června 2006 v brněnském Janáčkově divadle. Setkáváme se v něm s mladou novinářkou, která postupně propadla socialistickému odboji a stala se hlavní vůdčí osobností komunistické teroristické organizace. Nepravidelné protestní akce ale vyústily v tvrdou válku proti reąimu, ze které uą nebylo cesty zpět. Poslední čtyři roky svého ąivota strávila Ulrike ve vězení čekáním na svůj proces, ve zostřené vazbě, z toho devět měsíců na samotce, kde drąela protestní hladovku. Před vynesením rozsudku ji naąli v cele oběąenou.
ąena, která se stala symbolem německého terorismu a tím i nestabilní německé poválečné politiky, je v choreografii Johanna Kresnika stále jen ąąenouą. Dívkou, jíą umřel otec, kdyą jí bylo ąest a matka, kdyą jí bylo patnáct, později neąąastnou manąelkou, trpící schylujícím se rozvodem, i matkou jeą kvůli operaci mozkového nádoru musela podstoupit císařský řez. Osamocenou, sklíčenou depresemi, ale překvapivě silnou bojovat za druhé, za vąechny. Choreograf podává její příběh v mnoha útrącích, jako puzzle, které se pomalu divákům skládá před očima. Nevypráví slovy, ale obrazy, jakoby jen bez komentáře namátkově otvíral album zaąlých fotografií, vzpomínek. Nechybí mu sarkastický úąklebek, hořký a černý humor, ani scény plné hrůzy, strachu a dojetí. Jeho tanečníci perfektně zvládají jim svěřené charaktery, tak věrně, ąe divák často zapomene, ąe vąe je ąjenom jakoą.
Neznalý pozorovatel vąak bez programu ztrácí brzo přehled a kontinuitu příběhu, který zaostřuje spíąe na detaily. Jednotlivé scény pak zdánlivě nenavazují, nesouvisí, vplétají se do sebe. Dost na tom, ąe Ulrike představují tři tanečnice, objevující se paralelně na jeviąti nebo v hlediąti. Jako byste se dívali na cizojazyčný film bez titulků, od něhoą se nedokáąete odtrhnout, ale stále doufáte, ąe nakonec porozumíte. Zdá se, ąe choreograf zřejmě počítal s návyky baletních diváků, kteří si neopomenou přečíst děj baletu před představením. Přesto jeho choreografie působí i bez něj. Německý divák uvidí za skrytými symboly sice mnohem víc, ale scény krutosti, násilí, sexu, lásky, zoufalství, vzpomínek, odhodlání, odevzdanosti i parodie jsou jasně čitelné pro vąechny.
Choreografie Ulrike Meinhof je vykřičníkem, zdviąeným ukazováčkem Johanna Kresnika vstříc současnosti: terorismus existoval, existuje a bude existovat. A jsme to my, kdo rozhodne o tom, jak bude vypadat a jak se s ním bude zacházet. Je třeba hledat příčinu, ne zametat následky. Tíha odpovědnosti vrąená choreografem na bezbranné diváky ale nezabránila v nadąeném potlesku. ąkoda, ąe Praąané neměli příleąitost zhlédnout toto představení i v Praze, doufejme, ąe tomu tak jeątě bude.